„Německo nesjednotí slova, ale krev a železo.“ Bismarck vytvořil evropskou velmoc, která děsila Evropu i Rusko

Dne 30. září 1862 vystoupil pruský ministerský předseda před rozpočtovým výborem berlínského parlamentu a pronesl větu, která se zapsala do dějin. Německo se podle něj nesjednotí „projevy a většinovými usneseními“, ale krví a železem, tedy armádou a ochotou ji použít. Nebyl to řečnický obrat pro noviny. Byl to politický program, který Bismarck v následujících devíti letech naplnil do posledního písmene. Ze změti tří desítek německých států vytvořil centralizovanou říši, jež porazila Dánsko, Rakousko i Francii, a jejíž existence pak po čtyři dekády nedala spát žádné evropské metropoli od Paříže přes Londýn až po Petrohrad.

Projev, který nebyl doslovný, ale byl přesný

Slavná formule „krev a železo“ se dochovala ve zprostředkovaném stenografickém záznamu, nikoli jako ověřený doslovný přepis. Přesto její smysl nikdo nezpochybňuje. Bismarck sám ji o dvacet čtyři let později, v projevu před pruskou sněmovnou z ledna 1886, zpětně vyložil tak, že měl na mysli „co nejsilnější vojenské síly“ v rukou pruského krále. Kontext byl jasný: Prusko procházelo ústavním konfliktem o armádní reformu. Parlament odmítal schválit rozpočet na rozšíření a modernizaci vojska. Bismarck reformu prosadil i bez řádného rozpočtového souhlasu, a tím dal najevo, že parlamentní debata pro něj není překážka, ale kulisa.

Šlo zároveň o programové odmítnutí „velkoněmeckého“ řešení, které by zahrnovalo Rakousko. Bismarck vsadil na „maloněmeckou“ cestu: Německo pod pruským vedením, bez Vídně, sjednocené silou shora. Frankfurtský parlament se o totéž pokusil v letech 1848–1849 zdola, demokratickou ústavou a nabídkou císařské koruny pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. Ten ji odmítl jako dar „od pekařů a řezníků“. Bismarck si z frankfurtského pokusu vzal poučení: korunu musí nabídnout knížata, ne poslanci. A knížata je třeba k nabídce přimět.

Tři války, jeden cíl

Cesta k říši vedla přes tři pečlivě načasované konflikty:

Válka s Dánskem (1864): Prusko a Rakousko společně porazily Dánsko a získaly Šlesvicko a Holštýnsko. Bismarck tím vytvořil záminku pro budoucí spor s Vídní o správu obou vévodství.

Válka s Rakouskem (1866): Sedmitýdenní válka se odehrávala převážně na území českých zemí. Rozhodující bitva padla 3. července 1866 u Hradce Králové, kde pruská armáda, vybavená zadovkami Dreyse ráže 15,43 mm s praktickou kadencí kolem deseti ran za minutu, rozdrtila rakouské síly spoléhající na starší předovky Lorenz. Rakousko bylo donuceno k příměří a k odchodu z Německého spolku. Vznikl Severoněmecký spolek pod pruskou hegemonií.

Válka s Francií (1870–1871): Bismarck vyprovokoval Napoleona III. upravenou Emžskou depeší. Pruská armáda a její jihoněmečtí spojenci porazili Francii v sérii bitev, obsadili Paříž a 18. ledna 1871 bylo v Zrcadlovém sále versailleského zámku vyhlášeno Německé císařství . Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko a musela zaplatit válečné odškodné ve výši pěti miliard franků, v přepočtu zhruba 35 miliard dnešních korun.

Za každou z těchto válek stála Bismarckova diplomatická příprava. Než zaútočil na Rakousko, zajistil si italské spojenectví a ruskou neutralitu. Než vyprovokoval Francii, měl jistotu, že Londýn ani Petrohrad nezasáhnou.

České země jako bojiště i oběť

Pro české dějiny je klíčový rok 1866. Válka mezi Pruskem a Rakouskem se vedla z velké části na českém a moravském území. Bitva u Hradce Králové byla jedním z největších střetů 19. století; na obou stranách se jí účastnilo přes 400 000 mužů. Pruské vítězství nejenže vyřadilo Rakousko z německé politiky, ale nepřímo přetvořilo i vnitřní uspořádání habsburské monarchie.

Vídeň, oslabená porážkou, uzavřela roku 1867 rakousko-uherské vyrovnání s Maďary. Češi podobné postavení nezískali, přestože o něj usilovali. Takzvaná „česká otázka“ se stala jedním z chronických problémů monarchie, a frustrací, která živila český nacionalismus až do roku 1918. Bismarck tedy nepřekreslil jen mapu Německa. Překreslil i politickou dynamiku uvnitř Rakouska-Uherska, a tím i osud českých zemí.

Proč se Evropa bála, a proč i Rusko

Nové Německé císařství bylo po roce 1871 nejsilnějším státem na evropském kontinentu. Mělo nejpočetnější a nejlépe vyzbrojenou armádu, rychle rostoucí průmysl a mimořádně výhodnou geografickou polohu ve středu Evropy. Francie, ponížená ztrátou Alsaska-Lotrinska, živila revanšismus, který se stal trvalou součástí francouzské politiky. Podle studie publikované v Cambridge World Politics představovala otázka alsasko-lotrinské hranice z roku 1871 dlouhodobý problém ohrožující evropský mír.

Rusko zpočátku pruské sjednocení podporovalo. Bismarck si ruskou přízeň zajistil už v roce 1863, kdy během lednového povstání v Polsku uzavřel s Petrohradem takzvanou Alvenslebenovu konvenci o vzájemné spolupráci při potlačení polských povstalců. Tím se zapsal jako spolehlivý partner, zatímco Británie a Francie ruský postup vůči Polákům kritizovaly. Sám Bismarck později přiznal, že kdyby svůj záměr sjednotit Německo vyložil příliš otevřeně, nezískal by podporu ani Ruska, ani dalších mocností.

Jenže z dlouhodobého hlediska se i pro Petrohrad stal silný stát ve středu Evropy problémem. Německo začalo zasahovat do mocenské hry na Balkáně, v oblasti, kterou Rusko považovalo za svou sféru vlivu. A od roku 1879, kdy Bismarck uzavřel obranné spojenectví s Rakousko-Uherskem, tedy s hlavním ruským rivalem na Balkáně, se vztahy mezi Berlínem a Petrohradem začaly ochlazovat. Podle International Encyclopedia of the First World War byl rok 1871 zlomem evropského řádu, po němž se alianční systém postupně přetvářel do podoby, která nakonec vedla ke katastrofě roku 1914.

Británie sjednocené Německo dlouho nepovažovala za prvořadý problém; pozemní mocnost na kontinentu pro ni nebyla automatickou hrozbou, dokud neohrožovala námořní a koloniální zájmy. Přehodnocení přišlo až s německým námořním zbrojením po roce 1898 a zejména po námořních zákonech z let 1906 a 1908, kdy Londýn začal stavbu loďstva a válečné plánování orientovat přímo proti Berlínu.

Architekt, jehož stavbu nástupci neuhlídali

Bismarck věděl, co vytvořil. Po roce 1871 se z válečníka proměnil v opatrného diplomata, který budoval složitou síť aliancí, aby novou říši ochránil před koalicí nepřátel. Izoloval Francii, udržoval pojistné smlouvy s Ruskem, vyhýbal se koloniálním dobrodružstvím. Jenže po jeho odvolání roku 1890 jeho nástupci tuto rovnováhu neuhlídali. Vilém II. nechal vypršet zajišťovací smlouvu s Ruskem, spustil námořní závod s Británií a pustil se do koloniální politiky, která Německo izolovala. Výsledkem byla alianční konstelace, v níž se roku 1914 střetly dva bloky, a Bismarckova říše, původně zamýšlená jako „nasycená“ mocnost, se ocitla ve válce na dvou frontách, které se její tvůrce celý život snažil zabránit.

Německý Bundestag ho ve své studii k 200. výročí narození označuje za jednu z nejvýznamnějších i nejspornějších postav německé politiky 19. století. Podle nás je to přesné shrnutí. Bismarck nesjednotil jen Němce, přestavěl bezpečnostní architekturu celého kontinentu. A právě proto, že ji přestavěl tak důkladně, ji už nikdo po něm nedokázal udržet pohromadě.

Článek „Německo nesjednotí slova, ale krev a železo.“ Bismarck vytvořil evropskou velmoc, která děsila Evropu i Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz .